Prase divoké Eliška

Eliška (Pampeliška, Prasulína, Prasodýl) - samička prasete divokého narozená 31.3.08 (to, že se narodila tento den, jsme poznali podle ještě mokrého pahýlu od pupeční šňůry). Ten den nám zavolala paní Přibylová ze záchranné stanice v Praze, zda bychom se neujali selátka, které se našlo ve Štěchovicích na silnici. Vzhledem k tomu, že bylo nutné mládě co nejdříve nakrmit, souhlasili jsme, a tak nám Elišku přivezli. Nejprve z láhve pít nechtěla, ale v průběhu dne se to naučila. Bohužel, díky prochladnutí dostala zápal plic a dva dny na tom byla velmi špatně a vypadalo to, že nemá šanci přežít.Vůbec nepila, mléko jsme jí kapali do tlamičky opatrně stříkačkou. Díky obětavé péči MVDr. Voplakala se nám jí nakonec podařilo zachránit a dnes už Eliška zase krásně pije z láhve (kojíme jí každou hodinu) a roste. Ven zatím ještě nemůže, aby se jí nemoc nevrátila, takže spí doma u kamen a honí se s našimi psi po obýváku.

13. 9. 08. - Elišce je pět měsíců! Hodně vyrostla, už je větší než naši psí kříženci, se kterými ráda spávala v posteli, když ještě bydlela doma. Začátkem června jsme Elišku i s Růženkou přestěhovali do jejich výběhu – ven. Zpočátku se jí tam moc nelíbilo – chtěla domů za námi, ale zvykla si. S Růžou jsou velké kamarádky, jen u jídla se občas trochu „hádají“ a působí u toho velmi komicky. Růža je mnohem žravější, takže nakonec zvítězí a Elišku od misky vystrká.

Obě „holky“ chodí pravidelně na procházky po našem pozemku, někdy i do blízkého lesa. Většinou výborně poslouchají (naučily se přijít na zapískání píšťalkou). Eliška poslouchá téměř stoprocentně, Růža má s poslušností občas trochu problém. Ráda se někde zapomene nebo si „odskočí“ na švestky či špendlíky a dělá, že píšťalku neslyší. V takovém případě dostane den či dva „domácí vězení“ a na procházky chodí sama Eliška. To Růženu vždy spolehlivě přesvědčí, že je lepší poslouchat a je po utíkání.

Eliška je zatím velice milá, mazlivá a přátelská ke všem lidem, kteří k nám chodí. Jak někoho uvidí, žene se k němu a zdraví ho hlasitým chrochtáním. Lidé a děti, kteří k nám chodí pravidelně a znají Elišku odmalička se jí samozřejmě nebojí – vědí, že je hodná a přátelská. Komická situace nastává, pokud přijde někdo cizí – je zábavné sledovat reakce lidí, když se k nim řítí středně velký divočák, celý naježený… Najdou se i tací, kteří v takové situaci vyskočí rychle na ohradu a vylezli by asi i na strom, kdyby byl nějaký nablízku. V lidech je zkrátka strach z divočáků pevně zakódován. Většinou je ale tento strach zcela zbytečný. Divoké prase z volné přírody je velmi plaché zvíře. Vůbec nemá důvod člověka napadat (není-li zraněné, nebo pokud se necítí přímo ohrožené) a raději před ním uteče. Na našem pozemku potkáváme divočáky denně (zřejmě se jim v našem lesíku velmi líbí) a nikdy nás žádný nenapadl. Díry v plotě, které divočáci dělají, už ani neopravujeme, protože nám přítomnost těchto „návštěvníků“ nijak nevadí. Jeden hodně velký samec – kanec na našem pozemku trvale bydlí už asi 2 roky, většinou spí v křoví nad jízdárnou asi 100 metrů od stájí. Někdy už ani neutíká, když okolo něj projdeme, poklidně leží a spí – ví, že mu neublížíme a my víme, že on nic neudělá nám. Jen máme trochu obavy, co se stane, až se potkají s Eliškou a Růženou, to by mohl být asi problém. No uvidíme. Vzhledem k tomu, že je to samec, neměl by našim holkám ublížit. Spíš by mohl mít touhu založit s nimi rodinu a to by se nám moc nelíbilo – přece jen jsme veverčí záchranná stanice a ne prasečí… Dvě prasátka bohatě stačí.

14.5.08. - Elišce je nyní měsíc a půl, hodně vyrostla a začíná se chovat jako skutečný divočák. Zdárně jí rostou kly a velmi dobře už ví, jak je má správný divočák používat, takže máme všichni dokonale poškrábané nohy a ruce. Většinu dne už Eliška tráví venku v provizorní ohrádce, několikrát denně chodí se psy na procházku po pozemku. Většinou se nás drží jako klíště, ale občas se zasekne a člověk ji těžko přesvědčí, že by ho měla následovat. Na procházky do lesa mimo pozemek chodí na vodítku, což jí nijak nevadí, zato navlékání kšírů se neobejde bez hysterického kvičení a zmítání.Krmíme ji stále několikrát denně z dudlíku, ale pomalu už začíná jíst i šrot s pacholíkem z talířku. Nejvíc jí potěší, když se může vykoupat v dětské vaničce nebo lavoru.

Prase Růženka

Růženka - vietnamskou prasnici Růženku jsme koupili jako společnici pro Elišku, aby jí nebylo smutno. Růžence jsou 4 měsíce a dosud žila, jako většina prasat v maličkém chlívku nevalné čistoty bez možnosti proběhnout se venku. Vietnamské prase dorůstá v dospělosti do váhy 60-80kg a přijímá převážně rostlinnou potravu. Nejvhodnější je pro něj venkovní výběh s možností pastvy. Přesně takové podmínky chceme oběma našim prasečím slečnám vytvořit. Prostory pro výběh máme na našem pozemku dostatečné, ale jeho velikost bude záležet na tom, kolik seženeme finančních prostředků. Oplocené výběhy musí být velice pevné, jednak proto, aby holky neutekly a také proto, aby se k nim nedostala divoká prasata z volné přírody, která náš pozemek hojně navštěvují. Růženka je zatím velice plachá, ale vypadá to, že se s námi pomalu seznamuje a začíná chápat, že jí nechceme ublížit. Kotec, ve kterém bydlí je asi 5x větší, než měla u chovatele od kterého jsme jí 11.5.08 koupili a je bohatě podestlaný slámou. Přes den jí pouštíme do provizorního výběhu a Růžence se venku velmi líbí. Spokojeně ryje v hlíně, pravidelně a ráda se koupe v dětské vaničce. Ke zvířatům je Růža velice přátelská, nejvíc se jí líbí koně, kteří se jí ale bohužel zatím bojí a podívat se na ní chodí jen velmi opatrně. S Eliškou se bude moci Růženka seznámit až po dokončení karantény, odčervení a očkování - cca za 10 dní. Všichni jsme zvědaví, jak si budou spolu rozumět.

Srneček Fuffy

Fuffy - 26.5.09 - Novým přírůstkem v naší stáji je opuštěný srneček jménem Fuffy. Dostal se k nám po dohodě ze ZS Praha. Našla ho slečna Alena Kohoutová v Davli, kde celý den zoufale volal maminku, která ale už nepřišla. Je pravděpodobné, že uhynula. Fuffy je asi 14 dní starý sameček a první dny u nás měl velmi vážné zdravotní potíže. V sobotu 23.5.09 téměř zemřel (měl teplotu 33 ?? C, což je o 5 ?? C méně než je normál). Tento stav vznikl pravděpodobně nedostatkem selenu, což se u mláďat přežvýkavců občas vyskytuje. Nebýt okamžitého zásahu našeho pana doktora, byl by Fuffýček již po smrti. Dnes už se mu daří o dost lépe a vypadá to, že přežije. Momentálně ho krmíme každé 2 hodiny i v noci, aby dohnal ztracenou energii po nemoci. Fuffy v naší stáji zůstane, protože ZS Praha nemá pro něho vhodné prostory. V budoucnu bude potřebovat výběh, který mu postavíme v našem lese, pokud na něj budou finance. Samečka Fuffýčka můžete, pokud se Vám líbí samozřejmě adoptovat, informace o adopci zveřejníme později.

Husa labutí Johny

Johny - samce husy labutí jsme si přivezli ze záchranné stanice v Praze 31.3.08. Je velmi přátelský k lidem, protože je považuje za stejný druh (od malička zná pouze lidi). Velmi rád se mazlí, nejspokojenější je, když může člověku vlézt na klín a jemně ho oštipovat zobákem (dává si opravdu pozor a nikdy nikoho neštípl hodně). Naši koně se ho zpočátku hodně báli, ale už ho okoukali a zvykli si na něj.